Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Dvě vdovy překvapivě bez překvapení

Režisér Jiří Nekvasil a scénograf Daniel Dvořák patrně usoudili, že když Národní divadlo v Praze není už jejich domovskou scénou, mohou si dovolit neohromovat měšťáka a vytvořit inscenaci, na kterou se s chutí podívá i  běžný návštěvník.

Přiznávám, že na Dvě vdovy jsem šla  s obavami. V poměrně živé paměti jsem ještě měla dřívější práci této dvojice – například Řecké pašije s nafukovacím oslem a Katarinou převlečenou za Marilyn i nesourodou, na efekt stavěnou skládačku Prodané nevěsty. Obě inscenace jsou pro mě skutečně nezapomenutelné, bohužel nikoli v kladném smyslu slova. Tentokrát se ale obavy naštěstí  nenaplnily.

Příjemným dojmem působí už sama scéna: jednoduchý panský salon, minimum nábytku, který slouží právě jen tak, jak je potřeba, světlo, které se „okny“ lije dovnitř a navozuje atmosféru skutečně dožínkového dne. Jen to nadměrné množství lustrů, které popojíždějí nahoru a dolů podle atmosféry děje, je zajímavé snad jen zpočátku – později už vysloveně unavuje a ruší, a když v jedné scéně Anežka gestem ruky  posílá lampy do výšky jako salonní kouzelnice, je to ze všeho nejspíš k smíchu.

Kostýmy Theodora Pištěka nezklamaly. Nádherné, slušivé šaty, odpovídající době průmyslových a jubilejních výstav (Na výstavy posílám výrobky já svoje, na ukázku zasílám zvířata i stroje…) a hospodářského i národnostního rozkvětu Čech jsou vysloveně potěšením pro oči, a navíc je především obě dámy – Marie Fajtová jako Karolina a Dana Burešová jako Anežka – umějí nosit s přirozenou elegancí. Jaká úleva pro diváka, že bohatá statkářka nechodí, řekněme, v uniformě a Mumlal nevypadá jako bezdomovec (což by mě v poslední době nepřekvapilo).

Režie mě potěšila hned při předehře. Ta se před prvním i druhým jednáním hrála při zatažené železné oponě, zato s jasně nasvíceným portálem včetně nápisu „Národ sobě“. Jednak to nenásilně navodilo atmosféru doby, a jednak – ruku na srdce, kdy jste si naposled ten krásný portál opravdu prohlédli?

Protagonisté sice měli možnost navzájem na sebe reagovat (a v tom obsazení, které jsem viděla já, toho také využili), ale zároveň nebyli nuceni k prázdným hereckým akcím během árií: scéna potemněla a reflektory postupně  nacházely jen toho nebo ty, kdo zpívali. Jednak to příjemně soustředilo pozornost na sólisty a jednak to ostatní zbavilo nutnosti „hrát“, protože, co si budeme povídat,  když se ostatní na jevišti přítomní pokoušejí vyplnit čas árie nějakou činností, bývá to toporné a nucené, a pokud není, zase to bere pozornost sólistovi, což je taky špatně.

Ne všechno se ale povedlo. K čemu jsou dobré ty světelné nápisy nebo záznam EKG  promítané na zadní stěnu salonu? Jako ilustrace citů jednajících osob? Ty jsou dost zjevné už z děje. Nenapadá mě tedy jiný význam, než že to prostě je nezbytný „podpis“ tandemu Dvořák/Nekvasil.  Podobně polopatická je i scéna, kdy si Anežka v druhém jednání stěžuje na svůj trpký osud (Já, ach, jediná tu mezi všemi šťastnými a blaženými těmi o samotě truchliva tu dlím), a místo jasného slunečního světla se na scénu začne promítat liják (který ovšem vypadá trochu jako starý poškrábaný film). Pánové, nepodceňujte diváka – on by  i z pouhého textu pochopil, že je Anežka nešťastná.

Za nejhorší nápad ovšem považuji to, že režisér nechal Ladislava jeho slavnou píseň „Když zavítá máj“ zpívat z proscéniové lóže. Akustika na to opravdu není stavěná a árie je nešťastně udušená, čímž opera přijde o jedno z nejlíbivějších čísel. Richarda Samka mi bylo vysloveně líto – z toho místa by divadlo neuzpíval nejspíš ani Caruso. 

Shrnuto podtrženo – i přes některé mouchy vznikla inscenace, na kterou se rodiče nemusí bát vzít děti, aby se seznámily s českou klasikou. A ať si říká kdo chce co chce, i to je jeden z úkolů Národního divadla.

Bedřich Smetana: Dvě vdovy. Národní divadlo Praha, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Theodor Pištěk, drigent Robert Jindra. Psáno z reprízy 21. června 2013, obsazení – Karolina: Marie Fajtová, Anežka: Dana Burešová, Ladislav: Richard Samek, Mumlal: Luděk Vele. 

Autor: Veronika Volhejnová | středa 3.7.2013 0:00 | karma článku: 6,42 | přečteno: 343x
  • Další články autora

Veronika Volhejnová

Bez zákona, bez morálky

Je dnes vhodná doba hrát Dona Juana? A pokud ano, jak a o čem? Režisér Michal Lang v Divadle pod Palmovkou na tuhle otázku odpovídá poměrně jednoznačně: o všech drzých a bezohledných Juanech, kterých je kolem nás víc než dost.

22.10.2016 v 0:25 | Karma: 13,00 | Přečteno: 406x | Diskuse| Kultura

Veronika Volhejnová

Gala(ntní) Mozart

Do pražského Kongresového centra se na vážnou hudbu moc nechodí. I když – vážnou: on ten Mozart není tak úplně seriózní, ani když jde o dílo žánru "opera seria". A neztratí se ani v tom velikém neosobním sále.

12.12.2015 v 11:22 | Karma: 4,90 | Přečteno: 124x | Diskuse| Kultura

Veronika Volhejnová

Dva živly na jednom pódiu

Kdyby se charisma dalo zavřít do plechovky a prodávat, mohl si na včerejším koncertu Cecilie Bartoli a Rolanda Villazóna v pražském Obecním domě někdo nadělat pěkné jmění.

7.12.2015 v 9:53 | Karma: 5,87 | Přečteno: 200x | Diskuse| Kultura

Veronika Volhejnová

Opravdu Mrtvý dům

Uvedení poslední Janáčkovy opery Z mrtvého domu je od Národního divadla rozhodně dramaturgicky správný počin. Jestli ale současná inscenace Janáčkovi u publika pomůže nebo spíš ublíží, je otázka.

10.6.2015 v 8:52 | Karma: 8,55 | Přečteno: 294x | Diskuse| Kultura

Veronika Volhejnová

Audience u královny Ivy I.

Dějiny od války po současnost v kostce, tak by se dala shrnout divadelní hra Audience u královny. Britská královna Alžběta II. v ní přijímá každý týden své ministerské předsedy, aby ji informovali o vývoji politické situace – což je na první pohled téma, které nemůže publiku mimo Británii nic říct. Až na ta nejslavnější jména (jako je třeba Margaret Thatcherová) český divák patrně britské premiéry znát nebude. Ale ono na tom překvapivě tak moc nezáleží, a největší zásluhu o to nemá autor.

9.4.2015 v 8:55 | Karma: 6,88 | Přečteno: 244x | Diskuse| Kultura

Veronika Volhejnová

Tragikomedie nikoli odjinud

Ve dvaceti letech mají ideály. V padesáti si namlouvají, že se svým ideálům nezpronevěřili. V osmdesáti už dávno zapomněli, že kdy nějaké ideály měli. Až potud nic nového pod sluncem. Jenže... jeden z nich je Odjinud.

25.3.2015 v 17:22 | Karma: 9,93 | Přečteno: 734x | Diskuse| Kultura

Veronika Volhejnová

Amadeus v zoo

Program nové inscenace Kouzelné flétny ve Stavovském divadle v Praze uvádí alternativní název představení: Flétna od Boha. Zapomíná už ovšem dodat, že  Bůh, jemuž je tu vše dovoleno, se jmenuje Vladimír Morávek. Povoláním režisér.

10.2.2015 v 10:04 | Karma: 6,81 | Přečteno: 230x | Diskuse| Kultura

Veronika Volhejnová

Láska a beznaděj na Krymu

Hra Slawomira Mrožka Láska na Krymu nahradila v divadle na Vinohradech jiný původně plánovaný titul – ve světle nedávných mezinárodněpolitických událostí je celkem jasné proč. 

21.12.2014 v 19:57 | Karma: 10,77 | Přečteno: 1048x | Diskuse| Kultura

Veronika Volhejnová

Nekonečná konečná

Hru Marka Rowea Terminus jsem v Divadle v Celetné viděla už na jaře. Dlouho mi ale trvalo, než jsem si ji v hlavě srovnala natolik, abych o ní byla schopná napsat něco víc než: Je to šílené, je to úlet... je to vynikající.

7.9.2014 v 17:50 | Karma: 5,11 | Přečteno: 212x | Diskuse| Kultura

Veronika Volhejnová

Mnoho povyku – rozdílem třídy pro Dlouhou

Letošní Letní shakespearovské slavnosti mají na repertoáru dva tituly, které jsou v průběhu roku k vidění v pražských kamenných divadlech. Jedním z nich je i novinka Mnoho povyku pro nic, kterou na Hradě režíroval Jiří Menzel. Stejná hra měla na jaře premiéru v Divadle v Dlouhé v režii Hany Burešové.

23.8.2014 v 11:40 | Karma: 5,95 | Přečteno: 319x | Diskuse| Kultura

Veronika Volhejnová

Hurikán Rolando aneb Mí Pražané mi rozumějí

Rolando Villazón jezdí do Prahy s chutí – jak sám říká, už kvůli českému pivu. Kde by tedy měl zahájit své mozartovské turné než v Praze, ve městě, kde měli Wolfganga Amadea odjakživa rádi – a Rolanda také, jak o tom svědčil bouřlivý potlesk na přivítanou.

29.3.2014 v 14:47 | Karma: 7,94 | Přečteno: 336x | Diskuse| Kultura

Veronika Volhejnová

Kabaret Tartuffe

S klasikou je to těžké. Někdy si ji musíte povinně odtrpět, jindy se jí smějete; nejčastěji nejdřív jedno a pak to druhé. Režisér Jan Nebeský to nejspíš zažil; možná proto usnadnil divákům práci a klasice se tak trochu vysmál rovnou. A vida – trpění se nekonalo.

1.3.2014 v 15:14 | Karma: 7,81 | Přečteno: 290x | Diskuse| Kultura

Veronika Volhejnová

Mokré kouzlo letních scén

Miluju letní scény. Denní vedro pomalu vychládá, obloha se stmívá a na jevišti ožívá kouzelný svět... Pro mě ideální představa letního večera. Jenže počasí má na to občas jiný názor – a pak někdy vznikají ty nejkrásnější, protože neopakovatelné zážitky.

11.8.2013 v 16:27 | Karma: 7,65 | Přečteno: 249x | Diskuse| Kultura

Veronika Volhejnová

Dobře řvals, lve

Sen noci svatojanské, premiéra letošních Letních shakespearovských slavností, staví na kontrastu světa lidí a světa duchů, na kontrastu reality a surreálna. Samozřejmě, tak to Shakespeare přece napsal. Jenže... co je vlastně skutečnost?

4.7.2013 v 12:07 | Karma: 9,17 | Přečteno: 672x | Diskuse| Kultura

Veronika Volhejnová

Očima diváka - aneb proč tenhle blog

Jsou divadla, do kterých se chodí (pak jistě hrají kýče). Jsou divadla, do kterých se nechodí (pak k nim patrně diváci nedorostli). Jsou divadla, na která se stojí fronty, a jsou divadla, která by bez štědrých grantů dávno zanikla (a když to hrozí, strhne se velký křik napříč divadelně-kritickým zástupem). Navíc se v průběhu doby tyto množiny navzájem nekontrolovaně prolínají. A pak se v tom vyznej...

1.7.2013 v 21:33 | Karma: 10,15 | Přečteno: 259x | Diskuse| Kultura
  • Počet článků 16
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 377x
Překladatelka, máma tří dorůstajících dětí a sveřepá milovnice divadla.

Seznam rubrik