Dobře řvals, lve
Přiznávám, že nová inscenace Snu noci svatojanské režisérské dvojice SKUTR na Pražském hradě mě v úvodu trochu vyděsila. Na scénu nastoupí David Prachař v moderním oblečku, postaví se k mikrofonu a začne se bavit s diváky jako konferenciér, kterému se někde zdržel protagonista programu. Nakonec se hvězdy dostaví – anonymní novomanželé, na jejichž počest se údajně představení hraje – působí však spíš jako „dobrovolníci“ z publika na nějaké prázdninové večerní zábavě a herci s nimi v průběhu večera podobně i zacházejí. Nato konferenciér začne dorážet na svou asistentku Vandu (Hybnerovou), která ho zprvu odmítá, ale za chvilku už se lascivně válí po stole – jako královna Hippolyta se svým Theseem… Hrátky jim ovšem zkazí jakýsi mnich, z nějž se vyklube rozhořčený otec Egeus, doprovázený třemi mladými nezdárníky – svou dcerou Hermií, jež používá deodorant jako zbraň, jejím milým Lysandrem, který vypadá, že neví, co se sebou, a druhým Hermiiným nápadníkem Demetriem s patkou přes oko a chováním protivného floutka. A divák si říká – ach jo, zase si někdo nevěděl se Shakespearem rady, a tak ho aspoň zesměšňuje.
Všechno se ale změní, jakmile se dostaví – přijde? přitančí? připlíží se? první elf, první víla. S nimi na scénu vstoupí skutečná tajemná svatojánská noc a téměř do konce ji neopustí. Tohle nejsou třepotavé, bezvýznamné a povrchní bytůstky z pohádek – a proč by také měly, když spor jejich vládců má sílu ničit zemi? To jsou opravdoví duchové lesa, starodávní, nespoutaní, kteří si nedělají žádné starosti s morálkou prostě proto, že v jejich světě tenhle lidský výmysl neexistuje. Hippolyta i Oberon jsou tvrdohlaví požitkáři, ale v zásadě nemají chuť ubližovat ani sobě navzájem, ani lidem; to v nich jen občas nabude vrchu jejich prapodstata. Vrcholem mezi „bytostmi“ byl pro mě ale Puk. Není to žádný rošťáček, žádný zlomyslný mladíček. Puk Csongora Kassaie má hodně společného s Kalibanem z Bouře: je to spíš faun, polozvířecí bytost, nijak zvlášť inteligentní (čímž se logicky vysvětlují jeho omyly s kouzelnou šťávou), trochu naštvaná na své služebné postavení. Dotěrné víly a elfy, někdy ale i lidi odhání podrážděným prskáním. Nádhernou epizodu předvádí, když najde v lese odložený Lysandrův „spacák“ z chlupaté látky; hladí ho, mazlí se s měkkým kožíškem, dotekem ho porovnává s vlastní srstí i s drsnou kůrou stromu a smyslové potěšení mu v té chvíli z hlavy naprosto vytěsňuje cokoli, co měl původně v úmyslu udělat.
Oproti světu nadpřirozených bytostí, opojnému a děsivému jako osamělá letní noc, pak stojí svět pinoživých lidiček, kteří jsou v tomhle podání bez výjimky karikaturami. Ať už byl ten kontrast promyšlený, nebo to tak jen vyšlo pro pobavení diváka, funguje to. Dvě dvojice milenců, obzvlášť pak ufňukaná Helena a bezohledný Demetrius, nejsou nijak zvlášť sympatické postavy; jako postavičky z komiksu ale vycházejí mnohem líp. Ostatně, co jiného je jejich pobíhání po lese v různých kombinacích, než honička jako z kreslené grotesky? Tady je třeba obzvlášť vyzdvihnout výkon obou dam – Hany Vagnerové jako Hermie a Zuzany Stavné jako Heleny: vytvořit a po celou dobu důsledně udržet karikovanou podobu v zásadě romantické role není jistě nic snadného. Pánové jim většinou jen přihrávají.
Třetí rovina, řemeslníci připravující se na vystoupení před vévodou, což často bývá vděčná půda pro velká extempore komika v roli Klubka, je v hradní inscenaci zredukována na nezbytné minimum. Jsem přesvědčená, že kdyby režiséři nepotřebovali do Titaniiny náruče vrhnout proměněného osla-Klubka, vynechali by řemeslníky úplně. Jejich počet redukovali z obvyklých šesti na tři, a to ještě jednoho z nich, Františka Píšťalu v podání Václava Kopty, odklidili za klávesy. (To je, podle mého názoru, nevyužitá šance, protože Kopta není jen muzikant, ale i komediant od pánaboha, jak ostatně dokazuje i v jediné scéně v závěru, kde dostane příležitost hrát). V tajemném elfím lese tohle osekání řemeslnické scény nevadí, ale režiséři si tím zadělali na jiný problém – představení řemeslníků před vévodou najednou působí jako přílepek, což se – nepříliš úspěšně – řeší využitím novomanželského páru z počátku inscenace jako živých rekvizit.
Celkem vzato je hradní Sen slušně a s nápadem udělaná podívaná. Do kvalit legendárního Leara má sice daleko a patrně nebude ani tak populární jako letos už pátou sezonu hrané Paničky windsorské, ale v rámci „shakespearovek“ patří podle mého názoru k těm povedenějším. Mimochodem, ta věta o lvu – patrně nejznámější věta celé hry, užívaná jako pochvala i mimo divadelní kontext – v hradní inscenaci vůbec nezazněla. Ale mohla by. Dobře jste řvali, lvové.
William Shakespeare: Sen noci svatojánské. Letní Shakespearovské slavnosti, Pražský hrad. Režie SKUTR, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Linda Boráros, hudba Petr Kaláb, choreografie Jan Kodet. Hrají: Theseus/Oberon - David Prachař, Hippolyta/Titanie - Vanda Hybnerová, Egeus/Puk - Csongor Kassai, Hermie - Hana Vagnerová, Helena - Zuzana Stavná, Lysandr - Martin Písařík, Demetrius - Lukáš Příkazký, řemeslníci - Josef Polášek, Marek Daniel, Václav Kopta. Psáno z reprízy 3. července 2013
Veronika Volhejnová
Bez zákona, bez morálky
Je dnes vhodná doba hrát Dona Juana? A pokud ano, jak a o čem? Režisér Michal Lang v Divadle pod Palmovkou na tuhle otázku odpovídá poměrně jednoznačně: o všech drzých a bezohledných Juanech, kterých je kolem nás víc než dost.
Veronika Volhejnová
Gala(ntní) Mozart
Do pražského Kongresového centra se na vážnou hudbu moc nechodí. I když – vážnou: on ten Mozart není tak úplně seriózní, ani když jde o dílo žánru "opera seria". A neztratí se ani v tom velikém neosobním sále.
Veronika Volhejnová
Dva živly na jednom pódiu
Kdyby se charisma dalo zavřít do plechovky a prodávat, mohl si na včerejším koncertu Cecilie Bartoli a Rolanda Villazóna v pražském Obecním domě někdo nadělat pěkné jmění.
Veronika Volhejnová
Opravdu Mrtvý dům
Uvedení poslední Janáčkovy opery Z mrtvého domu je od Národního divadla rozhodně dramaturgicky správný počin. Jestli ale současná inscenace Janáčkovi u publika pomůže nebo spíš ublíží, je otázka.
Veronika Volhejnová
Audience u královny Ivy I.
Dějiny od války po současnost v kostce, tak by se dala shrnout divadelní hra Audience u královny. Britská královna Alžběta II. v ní přijímá každý týden své ministerské předsedy, aby ji informovali o vývoji politické situace – což je na první pohled téma, které nemůže publiku mimo Británii nic říct. Až na ta nejslavnější jména (jako je třeba Margaret Thatcherová) český divák patrně britské premiéry znát nebude. Ale ono na tom překvapivě tak moc nezáleží, a největší zásluhu o to nemá autor.
Veronika Volhejnová
Tragikomedie nikoli odjinud
Ve dvaceti letech mají ideály. V padesáti si namlouvají, že se svým ideálům nezpronevěřili. V osmdesáti už dávno zapomněli, že kdy nějaké ideály měli. Až potud nic nového pod sluncem. Jenže... jeden z nich je Odjinud.
Veronika Volhejnová
Amadeus v zoo
Program nové inscenace Kouzelné flétny ve Stavovském divadle v Praze uvádí alternativní název představení: Flétna od Boha. Zapomíná už ovšem dodat, že Bůh, jemuž je tu vše dovoleno, se jmenuje Vladimír Morávek. Povoláním režisér.
Veronika Volhejnová
Láska a beznaděj na Krymu
Hra Slawomira Mrožka Láska na Krymu nahradila v divadle na Vinohradech jiný původně plánovaný titul – ve světle nedávných mezinárodněpolitických událostí je celkem jasné proč.
Veronika Volhejnová
Nekonečná konečná
Hru Marka Rowea Terminus jsem v Divadle v Celetné viděla už na jaře. Dlouho mi ale trvalo, než jsem si ji v hlavě srovnala natolik, abych o ní byla schopná napsat něco víc než: Je to šílené, je to úlet... je to vynikající.
Veronika Volhejnová
Mnoho povyku – rozdílem třídy pro Dlouhou
Letošní Letní shakespearovské slavnosti mají na repertoáru dva tituly, které jsou v průběhu roku k vidění v pražských kamenných divadlech. Jedním z nich je i novinka Mnoho povyku pro nic, kterou na Hradě režíroval Jiří Menzel. Stejná hra měla na jaře premiéru v Divadle v Dlouhé v režii Hany Burešové.
Veronika Volhejnová
Hurikán Rolando aneb Mí Pražané mi rozumějí
Rolando Villazón jezdí do Prahy s chutí – jak sám říká, už kvůli českému pivu. Kde by tedy měl zahájit své mozartovské turné než v Praze, ve městě, kde měli Wolfganga Amadea odjakživa rádi – a Rolanda také, jak o tom svědčil bouřlivý potlesk na přivítanou.
Veronika Volhejnová
Kabaret Tartuffe
S klasikou je to těžké. Někdy si ji musíte povinně odtrpět, jindy se jí smějete; nejčastěji nejdřív jedno a pak to druhé. Režisér Jan Nebeský to nejspíš zažil; možná proto usnadnil divákům práci a klasice se tak trochu vysmál rovnou. A vida – trpění se nekonalo.
Veronika Volhejnová
Mokré kouzlo letních scén
Miluju letní scény. Denní vedro pomalu vychládá, obloha se stmívá a na jevišti ožívá kouzelný svět... Pro mě ideální představa letního večera. Jenže počasí má na to občas jiný názor – a pak někdy vznikají ty nejkrásnější, protože neopakovatelné zážitky.
Veronika Volhejnová
Dvě vdovy překvapivě bez překvapení
Režisér Jiří Nekvasil a scénograf Daniel Dvořák patrně usoudili, že když Národní divadlo v Praze není už jejich domovskou scénou, mohou si dovolit neohromovat měšťáka a vytvořit inscenaci, na kterou se s chutí podívá i běžný návštěvník.
Veronika Volhejnová
Očima diváka - aneb proč tenhle blog
Jsou divadla, do kterých se chodí (pak jistě hrají kýče). Jsou divadla, do kterých se nechodí (pak k nim patrně diváci nedorostli). Jsou divadla, na která se stojí fronty, a jsou divadla, která by bez štědrých grantů dávno zanikla (a když to hrozí, strhne se velký křik napříč divadelně-kritickým zástupem). Navíc se v průběhu doby tyto množiny navzájem nekontrolovaně prolínají. A pak se v tom vyznej...
- Počet článků 16
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 377x