Nekonečná konečná

Hru Marka Rowea Terminus jsem v Divadle v Celetné viděla už na jaře. Dlouho mi ale trvalo, než jsem si ji v hlavě srovnala natolik, abych o ní byla schopná napsat něco víc než: Je to šílené, je to úlet… je to vynikající.

Terminus je poněkud mystická hra se třemi náročnými rolemi, a jako taková stojí a padá s herci. V Celetné jsou všechny tři výkony hodně silné, ale z především z toho, co předvádí  Ladislav Hampl, se tají dech. To nejisté neviňátko, které by člověk na začátku  nejradši poslal domů k mamince, aby se mu něco nestalo, je totiž… ne, nebudu prozrazovat. Jděte se podívat.

Zpočátku máte dojem, že to celé je vtip. Na scéně se postupně objeví tři postavy: dívka, žena a muž. Nehrají spolu; vedou oddělené monology o svém životě. Současném a drsném. A ve verších. Ve verších?! No dobře, dobře, říkáte si. To je prostě takový úvod, za chvíli začnou mluvit normálně.

Nezačnou. Hra je důsledně ve verších celá. Nejsou to vznešené verše – nad některými výrazy, které se v nich objeví, by si klasikové zacpávali uši. Mnohem víc společného to má s rapem. Je tu sex, je tu velmi explicitní násilí. A přece… a přece…

Ženské postavy vstupují do hry s úmyslem vyvléknout se ze života, který je neuspokojuje, najít něco víc, vyléčit se z utrpěných i zasazených ran. V případě dívky je cílem láska; jenže láska může mít mnoho podob, a to i velmi nečekaných. Žena se zase  vrhá na pomoc oběti násilí s odhodláním křižáckého rytíře; zašla by ale tak daleko, kdyby ji nehnaly výčitky svědomí? Muž naopak hraje svou úlohu cílevědomě. Seladon předměstských  diskoték se slabostí pro cukrátka ví velmi dobře, co chce a jak to získat – nedělá to ostatně poprvé. Právě jemu je ale osud v patách nejblíž a nejkonkrétněji.

Jak ti tři vyprávějí své  subjektivní příběhy o lásce, o osamělosti, o  touhách, o nedorozuměních, o strachu, strhuje všechny pořád víc proud událostí, ze kterého se nedokážou vymanit, ani kdyby sebevíc chtěli – a oni navíc  ani nechtějí, protože nevědí (nebo většinou nevědí), kam je žene.  Ostatně takový Oidipus, když hledal příčinu thébských katastrof, taky netušil, jak to dopadne.

Zřetelným symbolem toho je velký kolotoč – jakési kolo osudu –,  dominující jinak skoro prázdnému jevišti. Občas si ho postavy pohánějí samy, občas někdo jiný, ale jeho nutkavý pohyb v podstatě ovlivnit nemohou. A najednou verše v textu začnou dávat docela jiný smysl, protože to, co se na jevišti odehrává, má překvapivě hodně společného s antickou tragédií. Ty tři lidi žene osud nesmlouvavěji než Erínye a ani jeden z nich nemůže ze svého kruhu vystoupit, jen se s každou další otáčkou vracejí na stejné místo, víc a víc se blíží k nevyhnutelné závěrečné srážce.  A tenhle dojem ještě zesílí, když se do textu začínají připlétat démoni, andělé a nadpřirozené události,  jejichž působením se zdánlivě oddělené nitky osudů stále víc blíží k sobě, na místo, kde se protnou, přetrhnou… a zase navážou?

Představení končí něčím mezi katastrofou a katarzí. A divák má chuť ještě chvíli zůstat sedět, aby si to v hlavě pozobracel a přebral, a když se zvedne, odchází s myšlenkou, která by jazykem hry mohla znít přibližně takto: Kurva drát, to bylo dobrý divadlo.

Mark O’Rowe: Terminus, Divadlo v Celetné. Překlad Ester Žantovská, režie Marek Němec, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Jana Jurčová. Hrají: Alena Doláková/Martina Prášilová, Barbara Lukešová, Ladislav Hampl. Psáno z reprízy 22. dubna 2014