Amadeus v zoo

Program nové inscenace Kouzelné flétny ve Stavovském divadle v Praze uvádí alternativní název představení: Flétna od Boha. Zapomíná už ovšem dodat, že  Bůh, jemuž je tu vše dovoleno, se jmenuje Vladimír Morávek. Povoláním režisér.

Mohla jsem to ale čekat: podobně totiž přistoupil Vladimír Morávek před časem k pražské inscenaci Toscy. Pěvce uzavřel do pokud možno co nejmenšího prostoru, aby jim úspěšně znemožnil jakoukoli hereckou akci, kterou by snad mohli rušit jeho vidiny, povalující se po celém zbytku jeviště. Podobně tady: Z operních postav dělá toporné panáky, jejichž herecké výkony je třeba omezit, protože by z nich třeba nedejpanebože mohl vzejít nějaký příběh, a ten režiséra zjevně ruší. Proč by z něj jinak vyškrtal, co se dá, na úkor srozumitelnosti děje?

Hned na začátku útočí na Tamina papírový drak, spouštěný z provaziště. Budiž, do celkové dobové stylizace zapadá docela hezky. Jenže neohrožuje neohroženého prince natolik, aby  musel omdlít, a dámy Královny noci „triumfují“ pouhým svým objevením za vytaženým prospektem. Navíc dračí hlava se jako součást opulentní výzdoby objeví později ještě několikrát, ovšem to už z ní neomdlívají ani děti.

Papagenova úvodní scéna je osekaná tak, že ptáčník nestačí Taminovi zalhat ani slovíčkem, že snad draka zabil on – přesto ale najednou z ničeho nic nemůže mluvit (kdo děj nezná, nechápe proč) a dámy ho varují, aby nelhal.

Pamininou hlavní úlohou je, jak se zdá, půvabně omdlívat; nějaká psychologie je zjevně na překážku – jak by se jinak mohla probrat v řetězech a zoufat si, a vzápětí bez jakéhokoli viditelného přechodu zapět s Papagenem (kterého do té chvíle nikdy neviděla a nemá tudíž tušení, zda to není Monostatův/Sarastrův spojenec) sladký duet o lásce muže a ženy (zatímco za nimi dva tanečníci provozují něco, co spíš připomíná oslavu registrovaného partnerství)?

Královna noci  a velekněz Sarastro v libretu ztělesňují základní myšlenku příběhu –  boj zla proti dobru, tmářství proti rozumu. Jenže tady se i tahle hranice stírá. Královna noci se každou chvíli vyskytuje na jevišti spolu se Sarastrem, který jí líbá ruku, sleduje ji významným pohledem a vůbec působí dojmem, že kdyby si ho Královna byla ochotná pustit víc k tělu, všechny spory by byly zapomenuty.

A tak dále a tak podobně.

Zato všude kolem těchto nepodstatných postav se toho děje až až. Spouštějí a vytahují se prospekty v téměř barokním stylu (nechybí na nich Mozart s flétnou, Shakespeare s tělem okřídleného lva a nejrůznější bájné potvory). Na galerii skřehotají papoušci, po jevišti se plíží oživlé sochy zvířat nebo snad chrliče, popocházejí  tam pánové a dámy v opulentních kostýmech (takže si člověk občas není jistý, kolik dam vlastně ta Královna noci má), cupitají tam  jacísi cherubové, působící spíš jako chovanci z nemoderního blázince, vyskytují se tam děti nejasné provenience (až na malého Mozarta, jehož identita je celkem jasná) a  předvádějí se akrobati. Z portálu vyjíždí a zase se do něj vrací řádka tančících papírových krys, poněkud více vzadu dva papíroví sloni se třema očima a do toho všeho se tu a tam spustí onen zmiňovaný drak. Mimochodem, nic proti akrobatům – ti dva, kteří předvádějí hvězdy na chůdách, jsou opravdu skvělí. V cirkuse bych jim tleskala, až by mě bolely ruce. Jenže tady jsme na opeře, a já, a možná ještě pár dalších staromilců, bych mnohem radši poslouchala árii, kterou mezitím celkem nikým nepovšimnut (nad tou riskantní akrobacií se tají dech a  prostě se na ni nedokážete nedívat) zpívá na forbíně Papageno. O tom, že to je vůči pěvci vysloveně sprosté, se snad ani není třeba zmiňovat.

Ovšem hlavní postavou celého představení je jednoznačně Mozart. Nikoli Mozart jako skladatel, ale Mozart jako Formanovo/Schafferovo velké dítě, které se potácí po jevišti (není celkem jasné, zda je potácení způsobeno nemocí – v době premiéry Flétny mu zbývají už jen asi dva měsíce života – nebo alkoholem), padá, postrkuje svými postavami,  šíleně se hihňá a přerývaným hlasem překládá mluvené dialogy z němčiny do češtiny, čímž děj zoufale zdržuje (a ještě víc znemožňuje jakékoli smysluplné herecké výkony, o které by se snad někdo z pěvců chtěl pokusit). Naopak tempa, která nasazuje dirigent, pak působí, jako by bylo třeba takto proplýtvaný čas dohnat, aby se představení neúnosně neprotáhlo, takže pěvci mají občas  dost co dělat, aby orchestru stačili (ostatně, v některých pasážích se zdá, že podobné potíže mají i hudebníci sami).

Nemám nic proti filmu Amadeus (i když to filmové „pršení“ přes oponu, aby divákům došlo, kde bere režisér inspiraci, bylo už příliš). Nemám nic ani proti divadelní hře Amadeus. Kdyby se inscenace jmenovala Kaleidoskop z posledních týdnů života Wolfganga Amadea Mozarta, doplněný áriemi z Kouzelné  flétny, asi by se mi ta barvitá podívaná – fantaskní výprava, nápadité  živé dekorace a především skutečně nádherné kostýmy – docela líbila. Jenže já jsem přišla na operu Kouzelná flétna od Wolfganga Amadea Mozarta a ta se na jevišti Stavovského divadla prostě nekonala.

Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna. Libreto Emanuel Schikaneder. Hudební nastudování a dirigent: Jaroslav Kyzlink, režie: Vladimír Morávek, scéna: Miroslav Huptych a Marin Ondruš, kostýmy: Tomáš Kypta. Tamino: Jaroslav Březina/Richard Samek, Pamina: Marie Fajtová/Yukiko Šrejmová Kinjo, Královna noci: Olga Jelínková/Jana Sibera, Sarastro: Jan Šťáva/Pavel Vančura, Papageno: Jiří Brückler/Miloš Horák, Papagena: Lucie Hájková/Lenka Pavlovič, Monostatos: Ondřej Koplík/Aleš Voráček. Spolupracovala akrobatická skupina Long Vehicle Circus. Premiéra 5. únoira 2015 ve Stavovském divadle. psáno z reprízy 9. února 2015