Tragikomedie nikoli odjinud

Ve dvaceti letech mají ideály. V padesáti si namlouvají, že se svým ideálům nezpronevěřili. V osmdesáti už dávno zapomněli, že kdy nějaké ideály měli. Až potud nic nového pod sluncem. Jenže… jeden z nich je Odjinud.

Ladislav Klíma, autor Lidské tragikomedie, byl určitě podivín, snad blázen, rozhodně ale  filosof, jakých jsme v našich dějinách neměli mnoho. Pokoušel se (ve značné míře i prostřednictvím alkoholu) dobrat vlastní božské podstaty a zbavit se zátěže hmoty a lidství. Nějak se mu to ovšem nepovedlo, a tak se posléze rozhodl pro „dočasný návrat k lidskému“. Dalo by se říct, že Klíma ve své poslední hře, napsané krátce před smrtí, vytvořil v postavě Odjinuda ztělesnění svých filosofických principů – sice v idealizované formě, ale přesto, velmi poctivě, i s jejich omezeními.

Lidská tragikomedie, jak ji hrají v Divadle v Dlouhé,  je  ovšem všechno jiné než filosofující šeď. Je to karikatura, a to v tom nejlepším smyslu slova: zábavná, výstižná, překvapující zkratka. Na počátku slaví maturitu čtyři studenti, přesvědčení o své výjimečnosti: básník Pulec hledá pravdu v poezii a v pivě, školomet Kantorka v pilné vědecké práci, donšajn Shoř v lásce a bohatý obdivovatel Napoleona Obnos v síle. Zkrátka čtyři základní lidské postoje k životu. A s nimi je tu ten pátý, ten, který je opravdu jiný… Odjinud. Ten hledá „sám sebe“ a stane se proto terčem posměchu ostatních. Přesto je to právě on, kdo navrhne schůzku za třicet let a slíbí, že se na ni dostaví, i kdyby byl mrtvý.

Po třiceti letech se všichni skutečně sejdou; jejich švihácký styl i jejich ideály dávno dostaly na frak, všichni jsou ale přesvědčeni, že se od nich odchýlili z nejlepších důvodů. Jen ten Odjinud pořád nikde… a když se konečně objeví, začnou si skoro všichni přát, aby se to raději nestalo, protože se musejí chtě nechtě podívat sami na sebe jeho očima.

Hana Burešová využila naplno potenciálu silného pánského souboru, který má divadlo k dispozici. Pět hlavních herců (Hanuš, Matejka, Němec, Táborský a Vondráček ) si muselo poradit   s faktem, že  hrdinové projdou během tří dějství  obdobím padesáti let a že o jejich osudech se v podstatě dozvídáme jen z toho, co o sobě řeknou,  ne z jejich činů, takže na žádný postupný psychologický vývoj není  čas. Jsou to typy, ne lidé. Herci z nich přesto udělali postavy, jimiž se divák nejen bavil, ale které ho donutily i k zamyšlení. „Mám z toho nějakou depresi. Uvažuju, který z nich jsem já a jak asi dopadnu,“  zaslechla jsem v přestávce po druhém jednání říkat mladíka ve frontě na bufet.

Pro nezbytně  zkratkovitou charakterizaci měli herci k dispozici skvělou pomůcku – kostýmy Jany Prekové. Nadčasové, načrtnuté a přesto realistické, s výstižnými detaily: například umolousaná červená pletená čepice alkoholické trosky Pulce ve druhém jednání a  v příkrém kontrastu s ní elegantní bekovka v jednání třetím, která jako by symbolizovala jeho záchranu.

Opakující se motivy (neslavný Obnosův odchod z hospody, Pulcovo opilecké somrování o peníze)  mají patrně naznačit, že člověk se ze svého bludného kruhu nevymaní jinak než odlidštěním, odtělesněním (jak to dělá Odjinud a jak se o to pokoušel sám Klíma). Jenže ani to není tak jasné  Když se Odjinud ve druhém dějství zjeví jako postava neurčitě nadpřirozená (mimochodem,  potíže se „zhmotňováním“, drobné poruchy v matrixu, dokáže Marek Němec udržet právě tak těsně na rozhraní mezi zábavností a směšnosti, aby přes ni nepřepadl na špatnou stranu, a co nemůže udělat on, přebírá působivá filmová dotáčka a animace),  chová se nakonec podobně malicherně a zlomyslně jako kterýkoli z jeho   méně dokonalých  přátel. Připomíná spíš vůdce nějaké sekty než svrchovaně dobrou a od pozemské zátěže oproštěnou bytost – jeho dokonalost je umělá, jeho  strnule vyrovnaný úsměv falešný. Nakonec za sebou ve třetím jednání, v závěrečné scéně s Pulcem (mimochodem, dovedené k nádherné absurditě snů – víc prozrazovat nebudu) vláčí na svém nadpozemském rouchu přilepený kus balicího papíru. Co zpočátku vypadá jako drobná technická potíž, stává se čím dál víc  symbolem toho, že i odhmotněná světelná bytost se nezbaví touhy po kousku „lidského“ a zlobí se za to na sebe tolik, že nakonec mizí ze scény divokém  hysterickém víru. (A jestli to přece jen bylo kouzlo nechtěného, viděla bych v tom téměř zásah nějaké vyšší moci – tak výstižné to bylo.)

Uvědomoval si Klíma v závěru života, že i ta dokonalá, nezávislá, odtělesněná božská bytost, jakou se sám toužil stát, má svá omezení? Uděloval poslední scénou rozhřešení sám sobě? Zkrátka –  ideály jsou hezká věc, ale nic se nesmí přehánět. Edite, bibite, collegiales!

Ladislav Klíma: Lidská tragikomedie. Režie: Hana Burešová, scéna: Martin Černý, kostýmy: Jana Preková, hudba: Ivan Acher, projekce: Noro Držiak a Jan Baset Střítežský. Jaroslav Pulec: Jan Vondráček, Vladimír Shoř: Miroslav Táborský, Emil Obnos: Miroslav Hanuš, Alois Kantorka: Martin Matejka, Odjinud: Marek Němec. Premiéra 21. března 2015 v Divadle v Dlouhé, psáno z reprízy 24. března 2015.