Opravdu Mrtvý dům

Uvedení poslední Janáčkovy opery Z mrtvého domu je od Národního divadla  rozhodně dramaturgicky správný počin. Jestli ale současná inscenace Janáčkovi u publika pomůže nebo spíš ublíží, je otázka.

Chovám dost značnou nedůvěru k činoherním režisérům, kteří režírují opery. Mám dojem, že jen vzácné výjimky mezi nimi rozumějí i hudbě a mají ji aspoň trochu v úctě. Když jsem se tedy dozvěděla, že nový šéf činohry Národního divadla bude právě v tom Národním divadle inscenovat Janáčka, hleděla jsem na to už od začátku trochu s obavami. 

V prvních dvou jednáních  jsem si ale říkala, že jsem Danielu Špinarovi křivdila. Ano,  sibiřský lágr nahradil vybydlený secesní salon a vězni vypadají spíš jako squateři. Ano, orel se zlomeným křídlem, u Janáčka velmi silný symbol, se změnil v rozbité koncertní křídlo a tím se stal jen  bezvýznamnou dekorací. Ano, skutečně nechápu, proč se hned v jedné z prvních scén vztah  politického vězně šlechtice Gorjančikova  s mladíčkem Aljejou prezentuje jako milostný – já ho chápu spíš tak, že Gorjančikov hledá mezi hrubou a sprostou chátrou (jinak totiž člověku jeho společenské vrstvy vězni ani připadat nemohou) aspoň náznak něčeho čistšího a dosud nezkaženého.  Ano, některé scény jsou dost vulgární – ale budiž, jsme ve vězení, což je prostředí drsné a patří k němu i drsný humor, ačkoli mi není moc jasné, proč obcování, které vězni předstírají po většinu „divadla na divadle“  ve druhém jednání, musí být zrovna homosexuální. Předpokládám, že to je v zařízení tohoto druhu podstatně dostupnější než sex se ženou, po kterém přítomní – z valné většiny heterosexuálové, jak dokládají jejich příběhy – nepochybně touží víc. Bylo by tedy logické, aby se i jejich fantazie ztělesněné v  divadelních výstupech ubíraly tímto směrem. Ale jinak jsou jednotlivé scény, připomínající v libretu spíš kaleidoskop, působivě vystavěné a rozhodně zaujmou. Celkem vzato mě tedy Daniel Špinar v první půli představení příjemně překvapil, byť jsem s jeho výkladem nesouhlasila.

O to větší šok nastal v polovině druhé. Vypadalo to, jako by Špinar věnoval tolik času  cizelování sexuálních hrátek v prvních dvou jednáních, že mu na to třetí už nezbyl čas, a tak si vypomohl stylizovaným koncertním provedením, a aby to tolik nebilo do očí,  ospravedlnil ho přehlídkou jednajících osob ve fracích na samém počátku přestavení, která až tady získala jakous takous souvislost s dějem. Nejen že je to absurdní nápad (krom Gorjančikova  ostatní nejspíš nikdy frak ani neviděli, natož aby ho měli na sobě, takže i kdybychom to celé brali jako jakési delirium nemocných vězňů, sotva by jejich vidiny vypadaly takhle), ale navíc to velmi nešťastně znepřehledňuje děj. Že se třetí jednání odehrává ve vězeňské nemocnici, to by člověk bez přečtení libreta nepochopil – scéna představuje prázdný secesní sál s klavírem uprostřed. Dramatický účinek smrti Luky Kuzmiče se úplně ztrácí, protože se prostě nepozná, že umřel. Silnému, i když kontroverznímu účinku prvních dvou jednání to třetí hodně škodí, protože opera přichází o pointu. Nakonec ani ten orel nemůže dostat volnost, protože žádný orel prostě není:  klavír stoupající do provaziště je pořád jen klavír stoupající do provaziště, a kdybych ho už měla nějak symbolicky vyložit, napadne mě spíš zostření trestu –  odejmutí klavíru –,  nikoli osvobození. Korunu všemu nasazuje závěrečná scéna Gorjančikovova propuštění. Velitel věznice se mu přichází omluvit v podobě absurdně zmalovaného klauna, čímž zpochybňuje celé jeho věznění, celý základní konflikt nesvobody se svobodou; nebyl to všechno nakonec jen drsný vtip?

Ještě něco málo k obsazení. Štefana Margitu jsem už delší dobu neslyšela a  bylo to příjemné nové setkání – role Luky Kuzmiče mu vysloveně sedne. Věčná škoda jen, že ho v psychologicky nejsilnější partii role (což podle mého názoru není chvíle, kdy se chlubí svou rebelií proti  správci věznice, ale jeho smrt ve třetím jednání, kdy ho mstivá náhoda donutí  znovu si vzpomenout na ženu, které krutě ublížil) režie degradovala do postavení loutky. A veškerá duševní hnutí, která se snad v té chvíli mohl pokusit vyjádřit, se míjela účinkem, protože celé divadlo mělo oči jen pro (jakkoli skvělý a citově drásavý) taneční výstup Jany Vrána, jednoznačně dominující celému závěrečnému jednání. Ofrakovaní vězni jako by jí dělali jenom křoví.

Za velký hudební omyl považuji  změnu sopránové role Aljeji na tenor a dost se divím, že se proti tomu dirigent Robert Jindra nepostavil. Chvílemi jsem si říkala – komu to propána dali zpívat Aljeju, vždyť ho vůbec není slyšet! Potom jsem se ale Michalu Bragagnolovi v duchu omluvila, protože mi došlo, že Aljeja je původně role kalhotková – soprán by ve stejném hudebním kontextu prostě z podstaty věci zněl  mnohem lépe.

Myšlenka, kterou mi sugerovalo Špinarovo pojetí Mrtvého domu, by se dala shrnout asi takhle: nejzávažnější problém dnešního světa spočívá v tom, že být gay není, dokonce ani v tolerantním uměleckém prostředí (proto snad ty fraky a dirigentská hůlka), ještě zcela normální a pokud možno preferovaná orientace. Ano, kdyby tohle skutečně byla ta jediná svoboda, která se ještě omezuje, budu první, kdo Špinarovi zatleská – jenže ona není. Podstatně závažnějších ohrožení je víc než dost, stačí otevřít noviny. Janáčkova opera vypovídá o útlaku a nesvobodě, kterým se lze vzepřít jen tehdy, když si člověk zachová svobodu vnitřní. Daniel Špinar ji svým výkladem bohužel zredukoval na bagatelu.

Leoš Janáček: Z mrtvého domu. Národní divadlo Praha. Režie Daniel Špinar. Dirigent Robert Jindra. Scéna Lucie Škandlíková. Kostýmy Iva Němcová. Sbormistři: Martin Buchta, Miriam Němcová. Osoby a obsazení: Gorjančikov: František Zahradníček, Aljeja: Michal Bragagnolo, Luka Kuzmič: Štefan Margita, Skuratov: Josef Moravec, Šiškov: Pavol Remenár, Šapkin: Ondrej Šaling, Placmajor: Jevhen Šokalo, Akulka (tanečnice): Jana Vrána a další. Premiéra 14. a 16. května 2015, psáno z reprízy 22. května.