Gala(ntní) Mozart
Řeč je o koncertu Adama Plachetky a Kateřiny Kněžíkové Mozart Gala. A rovnou na úvod řeknu, že to byl moc povedený večer, jako stvořený do adventního času, kdy je člověk na nějaké to pohlazení po duši obzvlášť naladěný.
Zařízení přezdívané kdysi „lidojem“ nemůže samozřejmě konkurovat svou atmosférou tradičním koncertním síním, ale organizátoři se to pokusili aspoň zčásti napravit; na stěny i na dvě velké obrazovky se promítaly úryvky z partitur, na pódiu krom elektrických svícnů hořely i svíčky opravdové, zapalované lokaji v mozartovských parukách. Šikovný detail byl i to, že se na v úvodu každé skladby na obrazovkách promítly všechny informace o ní (v programu tak úplné a přehledné nebyly, což je trochu škoda). Ovšem to všechno by nebylo nic platné, kdyby se na pódiu nekonalo jiskření, bez něhož není Mozart Mozartem. Naštěstí se konalo.
Basbarytonista Adam Plachetka, jeden z našich v současnosti světově nejúspěšnějších pěvců, a jeho manželka sopranistka Kateřina Kněžíková jsou v prvé řadě skvělí zpěváci, ale také herci. Na Adama Plachetku zuřivě cedícího mezi zuby Figarovo „Non piú andrai, farfallone amoroso“ (přibližně: Tak už ti sklaplo, ty zamilovaný motýlku) byl pohled pro bohy, a byl to pohled pro celý sál, nikoli jen pro prvních pár řad, protože záběry pěvců se promítaly na dvě velké obrazovky po obou stranách pódia. Na něco takového jsme zvyklejší z popových nebo rockových koncertů a v případě některých operních pěvců by to ani nebylo příliš žádoucí, včerejší dva protagonisté si to ale dovolit mohou. A na závěrečné efektní „šampaňské“ árii z Dona Giovanniho, přednesené ve vražedném tempu a s minimálním prostorem pro nádech, bylo podle mého názoru hodně znát, že Adam Plachetka tuhle roli za poslední léta vypiloval na světových scénách do vysokého lesku.
Je ovšem třeba říct, že Kateřina Kněžíková se vedle svého slavnějšího manžela neztrácí, ba naopak. Za ty roky, co ji slýchám, mám dojem, že zraje jako víno, že její hlas je čím dál sladší a plnější. Obtížné mozartovské skoky sází dokonale přesně a přitom lehounce. Na koncertě předvedla širokou škálu výrazových poloh od Paminina zoufalství (Ach, ich fühl’s, es ist verschwunden) přes pomstychtivost opuštěné Donny Elviry (Ach! Chi mi dice mai) po rozverné kázání služky Despiny z Cosi fan tutte (In uomini, in soldati) a občas měla i bouřlivější potlesk než její partner.
Kapitola sama pro sebe jsou pak jejich duety. Nejen že k sobě jejich hlasy výborně ladí, že si umějí navzájem nahrát – třeba jen drobným gestem nebo grimasou – a že spolu tvoří i vizuálně krásný pár; z každého jejich duetu je cítit, že jsou spolu na jevišti rádi. Ne, ještě jinak: že jsou spolu rádi. Nejefektnější duety si schovali na přídavky („La ci darem la mano“ z Dona Giovanniho a „Pa-pa-pa Papagena!“ z Kouzelné flétny) , ale například i v dvojzpěvu z Figarovy svatby, ve kterém Zuzanka vodí za nos zamilovaného hraběte („Crudel! Perché finora“) byli, jak se vyjádřila moje třináctiletá dcera, „hrozně roztomilí“.
Čtvrteční večer byl zkrátka moc příjemný a byla bych moc ráda, kdyby se z toho mohla stát tradice, zvlášť když Adama Plachetku máme doma možnost slyšet čím dál řidčeji a na jednom pódiu s jeho paní ještě méně. A podle zaplněného a bouřlivě aplaudujícího sálu soudě, nebyla bych sama.
Mozart Gala, Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka, Symfonický orchestr Českého rozhlasu dirigoval Tomáš Brauner. Kongresové centrum Praha, 10. prosince 2015
Veronika Volhejnová
Bez zákona, bez morálky
Je dnes vhodná doba hrát Dona Juana? A pokud ano, jak a o čem? Režisér Michal Lang v Divadle pod Palmovkou na tuhle otázku odpovídá poměrně jednoznačně: o všech drzých a bezohledných Juanech, kterých je kolem nás víc než dost.
Veronika Volhejnová
Dva živly na jednom pódiu
Kdyby se charisma dalo zavřít do plechovky a prodávat, mohl si na včerejším koncertu Cecilie Bartoli a Rolanda Villazóna v pražském Obecním domě někdo nadělat pěkné jmění.
Veronika Volhejnová
Opravdu Mrtvý dům
Uvedení poslední Janáčkovy opery Z mrtvého domu je od Národního divadla rozhodně dramaturgicky správný počin. Jestli ale současná inscenace Janáčkovi u publika pomůže nebo spíš ublíží, je otázka.
Veronika Volhejnová
Audience u královny Ivy I.
Dějiny od války po současnost v kostce, tak by se dala shrnout divadelní hra Audience u královny. Britská královna Alžběta II. v ní přijímá každý týden své ministerské předsedy, aby ji informovali o vývoji politické situace – což je na první pohled téma, které nemůže publiku mimo Británii nic říct. Až na ta nejslavnější jména (jako je třeba Margaret Thatcherová) český divák patrně britské premiéry znát nebude. Ale ono na tom překvapivě tak moc nezáleží, a největší zásluhu o to nemá autor.
Veronika Volhejnová
Tragikomedie nikoli odjinud
Ve dvaceti letech mají ideály. V padesáti si namlouvají, že se svým ideálům nezpronevěřili. V osmdesáti už dávno zapomněli, že kdy nějaké ideály měli. Až potud nic nového pod sluncem. Jenže... jeden z nich je Odjinud.
Veronika Volhejnová
Amadeus v zoo
Program nové inscenace Kouzelné flétny ve Stavovském divadle v Praze uvádí alternativní název představení: Flétna od Boha. Zapomíná už ovšem dodat, že Bůh, jemuž je tu vše dovoleno, se jmenuje Vladimír Morávek. Povoláním režisér.
Veronika Volhejnová
Láska a beznaděj na Krymu
Hra Slawomira Mrožka Láska na Krymu nahradila v divadle na Vinohradech jiný původně plánovaný titul – ve světle nedávných mezinárodněpolitických událostí je celkem jasné proč.
Veronika Volhejnová
Nekonečná konečná
Hru Marka Rowea Terminus jsem v Divadle v Celetné viděla už na jaře. Dlouho mi ale trvalo, než jsem si ji v hlavě srovnala natolik, abych o ní byla schopná napsat něco víc než: Je to šílené, je to úlet... je to vynikající.
Veronika Volhejnová
Mnoho povyku – rozdílem třídy pro Dlouhou
Letošní Letní shakespearovské slavnosti mají na repertoáru dva tituly, které jsou v průběhu roku k vidění v pražských kamenných divadlech. Jedním z nich je i novinka Mnoho povyku pro nic, kterou na Hradě režíroval Jiří Menzel. Stejná hra měla na jaře premiéru v Divadle v Dlouhé v režii Hany Burešové.
Veronika Volhejnová
Hurikán Rolando aneb Mí Pražané mi rozumějí
Rolando Villazón jezdí do Prahy s chutí – jak sám říká, už kvůli českému pivu. Kde by tedy měl zahájit své mozartovské turné než v Praze, ve městě, kde měli Wolfganga Amadea odjakživa rádi – a Rolanda také, jak o tom svědčil bouřlivý potlesk na přivítanou.
Veronika Volhejnová
Kabaret Tartuffe
S klasikou je to těžké. Někdy si ji musíte povinně odtrpět, jindy se jí smějete; nejčastěji nejdřív jedno a pak to druhé. Režisér Jan Nebeský to nejspíš zažil; možná proto usnadnil divákům práci a klasice se tak trochu vysmál rovnou. A vida – trpění se nekonalo.
Veronika Volhejnová
Mokré kouzlo letních scén
Miluju letní scény. Denní vedro pomalu vychládá, obloha se stmívá a na jevišti ožívá kouzelný svět... Pro mě ideální představa letního večera. Jenže počasí má na to občas jiný názor – a pak někdy vznikají ty nejkrásnější, protože neopakovatelné zážitky.
Veronika Volhejnová
Dobře řvals, lve
Sen noci svatojanské, premiéra letošních Letních shakespearovských slavností, staví na kontrastu světa lidí a světa duchů, na kontrastu reality a surreálna. Samozřejmě, tak to Shakespeare přece napsal. Jenže... co je vlastně skutečnost?
Veronika Volhejnová
Dvě vdovy překvapivě bez překvapení
Režisér Jiří Nekvasil a scénograf Daniel Dvořák patrně usoudili, že když Národní divadlo v Praze není už jejich domovskou scénou, mohou si dovolit neohromovat měšťáka a vytvořit inscenaci, na kterou se s chutí podívá i běžný návštěvník.
Veronika Volhejnová
Očima diváka - aneb proč tenhle blog
Jsou divadla, do kterých se chodí (pak jistě hrají kýče). Jsou divadla, do kterých se nechodí (pak k nim patrně diváci nedorostli). Jsou divadla, na která se stojí fronty, a jsou divadla, která by bez štědrých grantů dávno zanikla (a když to hrozí, strhne se velký křik napříč divadelně-kritickým zástupem). Navíc se v průběhu doby tyto množiny navzájem nekontrolovaně prolínají. A pak se v tom vyznej...
- Počet článků 16
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 377x