Bez zákona, bez morálky

Je dnes vhodná doba hrát Dona Juana? A pokud ano, jak a o čem? Režisér Michal Lang v Divadle pod Palmovkou na tuhle otázku odpovídá poměrně jednoznačně: o všech drzých a bezohledných Juanech, kterých je kolem nás víc než dost.

Don Juan může být postava celkem sympatická – svým odporem k pokrytectví, svou láskou k životu, snad i  jistým „štvanectvím“, které ho žene od jedné rozkoše ke druhé. Ovšem Don Juan tak, jak ho hrají v Divadle pod Palmovkou,  ztrácí divákovy sympatie velmi rychle.  Je to cynik, který nic nenalhává sobě ani ostatním, zpovykaný a  přesvědčený, že  pro něj neplatí ani zákony lidské, ani morální.

Při pohledu na takového Juana chápeme, proč Palmovka hru uvádí – Juan by mohl být symbolem nejen všech namyšlených bohatých synáčků v rychlých autech, ale i politiků zcela odtržených od reality, kteří netuší, jak žijí  normální lidé (v Juanových očích „hlupáci“) a ani je to nezajímá. Ondřej Veselý hraje svého Dona s hlučnou, okázalou a nestydatou arogancí, která je až fascinující; běžný divák, řídící se alespoň do jisté míry zákony morálky, ho sleduje asi jako  tygra za mříží. Tento Juan nemá jedinou dobrou vlastnost, která by ho mohla ospravedlnit, a Ondřej Veselý se ani nepokouší si  diváka nějak kradmo usmířit; o to je lepší.

A stejně jako je symbolem Don Juan, jsou jimi v podstatě i ostatní kolem něj. Hlavním Juanovým protihráčem  je sluha Sganarel, který ohýbá servilně hřbet, protože pán ho přece platí (a není příliš nešťastný z toho, na jakých lumpárnách se podílí, zato v závěru si upřímně zoufá, když zjistí, že ani on své peníze nedostane). Výčitky svědomí – z kterého mu, na rozdíl od Juana, stále ještě kousek zbyl – nikdy nejsou tak silné, aby se pánovi otevřeně postavil na odpor. Ostatně je Juanem ovlivněn natolik, že vidí v jeho obětech pouhé hlupáky (ačkoli je mu jich líto), a v tomto ohledu  je jeho zrcadlem. Radek Valenta hraje Sganarela bez falešných tónů: na jednu stranu uplatňuje svůj smysl pro uměřenou komiku, na druhou stranu předvádí přímo studii malého ohýbače hřbetů, který se sice pokouší aspoň mírně napravovat jak svého pána, tak zlo jím spáchané, v podstatě je ale ochoten pro své dobré bydlo udělat cokoli. Je to asi jediná postava, s kterou se divák – snad – může ztotožnit, pokud bude sám k sobě dostatečně upřímný. Všichni ostatní jsou totiž spíš teze než postavy.

Ženy – ať už svedená a opuštěná Dona Elvíra, nebo naivní venkovanky Karlička a Kačenka – jsou Juanem fascinované tak, že pro něj zapomínají na veškerý stud a podbízejí se mu způsobem, který by nejspíš vyvolal odpor i v muži méně cynickém než je on. Zvlášť obě venkovanky by tu mohly představovat všechny děvenky zaslepené představou zlatého hnízdečka, pro které jsou ochotné obětovat cokoli. Elvířini bratři – mstitelé se podobají spíš loutkám a Don Juan s nimi také tak zachází; proti jeho pokrytectví jsou v podstatě bezmocní i ve chvíli, kdy ho prohlédnou. Juanův otec je  na Palmovce slepý – výborná metafora pro zaslepenou rodičovskou lásku,  která se chytá sebeslabšího stébla.  A nešťastná rodina věřitelů  Nedělových by mohla zastupovat všechny obyčejné lidi, kteří  jsou sice v právu, ale proti bezostyšně  nemorálním mocipánům nemají sebemenší dovolání a ještě mohou být rádi, když ze střetu s nimi vyjdou živí a zdraví. Jediný, kdo si zachová tvář, je tak zbožný žebrák, který odmítne zaklít, i když mu za to Juan nabízí částku pro něj v té chvíli pohádkovou. Jenže ani jemu se pokušení nevyhne – když zhasne světlo, co asi žebrák udělá s poplivanými penězi, které před ním Juan hodil na zem?

Režisér Michal Lang zjevně ví, o čem a proč Juana hrát právě teď. Molierův text si sám také upravil a aktualizoval, a ačkoli je jasné, že  člověk jako Juan dnes asi nebude hovořit ve vzletných verších, porce sprostých slov by možná přece jen nemusela být tak vydatná. Jinak ovšem představení postavené primárně na symbolech funguje velmi dobře. Rychlá auta rozmazlených frajírků reprezentuje jakýsi kříženec mezi invalidním vozíkem a pohodlným křeslem, v němž Sganarel vozí Juana na pozadí filmových dotáček od jednoho výboje k druhému; postavy se velmi často blíží zpočátku jen jako stíny (stíny zlých skutků, které se postupně, neviděny hromadí Juanovi za zády, ale zároveň také šikovný režijní trik, jak obejít  s nadsázkou scény, které by v realistickém provedení mohly působit směšně – souboj s lupiči, kývající socha).

„Kamenný host“, tedy socha Komtura, vlastně k Juanovi na večeři nikdy nepřijde. Vždycky je to jen stín – ne snad černého svědomí, protože tenhle Don nic takového nemá, ale stín napáchaného zla, které ho nakonec přece jen dostihne a zničí. Bohužel ovšem závěrečnou scénu s přízraky Juanových  obětí, která by mohla být velmi silná, zkazí jedna ze posledních dotáček, kdy vozík "jede" až do Divadla pod Palmovkou (včetně nápisu nad vchodem) a na jeviště, což zruší veškerou dosavadní nadčasovost – nebo spíš bezčasí – hry.

Jan Dušek, scénograf i autor kostýmů, zvolil pro většinu postav směs moderních a historizujících prvků (z těch jsou nejnápadnější veliká španělská okruží), často symbolických (Juanova kožená „tanga“ a jejich na odiv stavěná sexualita, dlouhý kožený plášť evokující bezohlednou moc, Sganarelova pracovní kombinéza s reflexními pruhy na zádech jako vyjádření jeho základního životního postoje – hlavně z každé špíny ve zdraví vyváznout).  Scéna se proměňuje především pomocí filmových dotáček, jinak zůstává do značné míry holá, charakterizovaná jen několika výraznými prvky, jako je například vana, kterou Juan používá k rozkošnickým koupelím i k pokryteckému „pokání“ v závěru, nebo kříž nesený skupinou flagelantů, který ho inspiruje k tomu, aby si v závěru hrál před světem na Ježíše.

Ale na závěr  i výhrada: Juanova zhýralost a jeho špatný vliv na okolí by se jistě daly stejně dobře vyjádřit i bez téměř explicitní nahoty, která působí spíš jako „módní“ či záměrně skandalizující prvek. V programu je Juan plánován i jako představení pro školy; obávám se ovšem, že středoškoláci (předpokládám, že pro mladší děti se inscenace skutečně nebude hrát) budou po odchodu z divadla hovořit spíš o tom, kolik toho bylo komu vidět a jaké sprosté slovo řekl, než aby se zamysleli nad tím, co tento Juan vypovídá o dnešním světě. 

Moliere: Don Juan. Překlad: Svatopluk Kadlec, režie: Michal Lang, scéna a kostýmy: Jan Dušek. Hrají: Don Juan: Ondřej Veselý; Sganarel, sluha: Radek Valenta; Elvíra, Juanova žena: Barbora Valentová; Don Carlos a don Alonzo, Elvířini bratři: Ondřej Volejník, Jan Konečný; Don Luis, Juanův otec: Ivan Jiřík; Karlička a Kačenka, venkovanky: Tereza Dočkalová a Magdalena Wronková; Petřík, venkovan: Jan Hušek; Francisco, žebrák: Jan Kačer; pan Neděla, obchodník: Martin Hruška a další. Premiéra v Divadle pod Palmovkou 21. října 2016.