Láska a beznaděj na Krymu

Hra Slawomira Mrožka Láska na Krymu nahradila v divadle na Vinohradech jiný původně plánovaný titul – ve světle nedávných mezinárodněpolitických událostí je celkem jasné proč. 

Nejde o politickou agitku a některé herecké výkony jsou skutečně silné nebo přinejmenším zajímavé, přesto ale ve mně představení vzbudilo značné rozpaky.

První jednání hodně (a záměrně) upomíná na Čechova, a to včetně bílých dobových kostýmů. Nejde jen o přímé narážky na Tři sestry (které konečně odjíždějí do Moskvy, což znamená, že řád věcí se vyšinul a „něco“ se stane), Višňový sad či Strýčka Váňu,  konstruované tak, že zasvěcenější divák se může spokojeně uchichtnout hned při první zmínce, divákovi méně zasvěcenému autor posléze napoví jednoznačněji. Čechova a jeho dramatické zásady připomíná i lovecká puška zavěšená na zdi, k níž se nikdo nehlásí – až to nakonec kupec Čelcov nevydrží a vystřelí, protože „na co by tam jinak byla“. Hlavní čechovovskou narážkou je ale zoufalé míjení zúčastněných postav, které soustavně touží po nesprávných věcech či nesprávném člověku, a teprve když se jejich touha může naplnit, uvědomují si, jaká iluze to byla. A všichni dohromady hledí k lodi na obzoru, která  nejede ani k nám, ani k nim,  jako zlověstné znamení, symbol života, který – stejně jako u Čechova – se vleče, ale roky utíkají.

Druhé jednání, odehrávající se v roce 1928, tedy uprostřed sovětského teroru, má poněkud fraškovitý nádech a je zajímavé především tím, jak se postavy „z lepší společnosti“ přizpůsobily a našly si svou skulinku v sovětském zřízení – to, že jde  v podstatě spíš o typy než postavy, podobnou proměnu umožňuje bez ohledu na to, jak moc či málo pravděpodobná by z historického hlediska byla.  Ze žvanivého, sebestředného intelektuála se stane referent pro kulturu, který nakonec skončí v gulagu v důsledku vlastní slabosti – a zbytků slušnosti. Naopak německý  inženýr původně v carských službách se  skvěle přizpůsobí bolševickému zřízení a ohání se „zájmy lidu“  skoro stejně, jako se někteří jeho krajané začnou za pár let ohánět čistotou rasy. Rázná, velitelská  kupcova žena je vedoucí leninského muzea a přihřívá se na výsluní Leninovy slávy vymyšlenými historkami, v nichž vystupuje jako jeho pravá ruka, neúspěšná herečka se stane bezskrupulózní hvězdou proletářského divadla (tahle proměna je mimochodem nejvěrohodnější), láskou zklamaná učitelka, horující pro výchovu lidu, skončí jako otrlá, cynická sekretářka nerozhodného stranického tajemníka. A do panoptika přibude nový typ – šplhounský, slabošský mladý básník „na objednávku“, který  píše, co se od něj čeká (nebo co se domnívá, že se čeká), a udává ze strachu, aby nebyl udán sám.

Třetí jednání se pak odehrává v devadesátých letech po pádu komunistického režimu. Pokud člověk ovšem čeká nějakou pointu, která by předchozí obrazy propojila a vysvětlila, čeká marně. Uvidí jen mafiánské, prvoplánové, odporné Rusko, v němž se postavy z minulých časů (ale i ty současné) potácejí jako Ahasverové a čekají na svou loď, ať už se jmenuje Leviatan nebo Potěmkin, která je odveze do vysněné Utopie, ať už jí říkají Konstantinopol nebo Amerika. I když voják, který na samém konci hlásí do vysílačky svému generálovi, že „Krym je náš“, je jasnou narážkou na současné dění, v tom předchozím panoptiku se  jakékoli poselství, které tím patrně mělo být vyjádřeno, ztrácí.  Naopak – o takový Krym, jaký Mrožek vykresluje, není co stát, a  tudíž se žádné otřásající prozření publika nekoná.

Hlavním hrdinou je, ač to tak původně nevypadá, Ivan Nikolajevič Zachedrinskij, „neurčitá osoba“, jak je charakterizován v seznamu jednajících postav, pokračovatel ruské tradice zbytečných lidí. Na počátku protivný intelektuál, žonglující s pojmy bez ohledu na logiku, posléze  referent pro kulturu, který sice má v rukou moc, ale nedokáže ji ani dostatečně rázně zneužívat, a proto špatně skončí. V posledním jednání je paradoxně tento zmoudřelý „strýček Váňa“ (ačkoli na počátku připomíná mnohem spíš profesora Serebrjakova) jedinou postavou z celé hry, která si ještě zachovala aspoň špetku cti a zároveň zdravého rozumu. Ivan Řezáč ho hraje tak, že se mu ono zmoudření postavené na zbytcích vnitřní slušnosti, většinu života dobře maskované slupkou, kterou si doba právě žádá,  dá velmi dobře věřit.

Největším objevem Lásky na Krymu pro mě osobně byl Tomáš Dastlík v roli poručíka Petra Alexejeviče Sejkina. Vlastně bych neměla mluvit o objevu – znala jsem ho už dřív „od Bezručů“,  jako  Heathclifa ve Větrné hůrce a samozřejmě v jeho nejproslulejší roli Oněgina –, ale  v Lásce na Krymu mě zaujal ještě trochu jinak, snad právě proto, že tady nešlo o roli vysloveně hlavní, ačkoli důležitou. Když si v levé části jeviště napjatě, nervózně, až hystericky pohrával s prázdným šálkem, nemohla jsem od něj odtrhnout oči, ačkoli hlavní děj se v té chvíli odehrával napravo. V Tomáši Dastlíkovi vidím herce z rodu Zdeňka Štěpánka, Jana Třísky a Borise Rosnera – těch, kteří  dokážou balancovat na úzké hranici mezi tragédstvím a přehráváním, skvělým hereckým výkonem a nevkusem. Je to hranice velice tenká a ne každý ji má na stejném místě – chápu, že v dnešní především filmové době není tenhle druh herectví tak docela v módě –, ale pro mě je právě tenhle vzácně se vyskytující  herecký typ původním důvodem, proč chodím do divadla a proč mu dám kdykoli přednost před filmem.

Závěr, který jsem si z Lásky na Krymu odnesla, byl celkem jasný, nejsem si ovšem jistá, jestli to autor (a inscenátoři) opravdu tak mysleli: že to melancholické, vyčpělé, ale ve světle následujících událostí vlastně idylické Rusko, jemuž se vysmíval Čechov,  bylo přes všechny své chyby lepší než cokoli, co přišlo po něm. 

Slawomir Mrožek: Láska na Krymu, Divadlo na Vinohradech. Překlad Josef Mlejnek, režie Juraj Deák, scéna Milan David, kostýmy Sylva Zimula Hanáková. Hrají:  Ivan Nikolajevič Zachedrinskij, neurčitá osoba: Ivan Řezáč. Taťana Jakovlevna Borodinová, učitelka: Markéta Frösslová. Alexandr Ivanovič Čelcov, kupec: Petr Rychlý. Matrjona Vasilijevna Čelcovová, jeho žena: Lucie Juřičková. Rudolf Rudolfovič Volf, železniční inženýr: Václav Jílek. Lili Karlovna Světlovová, herečka: Andrea Černá. Petr Alexejevič Sejkin, poručík: Tomáš Dastlík. Ilja Zubatyj, proletářský básník/Péťa: Jiří Maryško. Psáno z 1. reprízy 20. prosince 2014.