Očima diváka - aneb proč tenhle blog

Jsou divadla, do kterých se chodí (pak jistě hrají kýče). Jsou divadla, do kterých se nechodí (pak k nim patrně diváci nedorostli). Jsou divadla, na která se stojí fronty, a jsou divadla, která by bez štědrých grantů dávno zanikla (a když to hrozí, strhne se velký křik napříč divadelně-kritickým zástupem). Navíc se v průběhu doby tyto množiny navzájem nekontrolovaně prolínají. A pak se v tom vyznej…

Můj osobní vztah k divadlu je hodně poznamenaný mou profesí. Už léta překládám knížky, a to znamená důsledně respektovat autora.  Knížka se musí převést do češtiny tak, jak ji napsal, ne předělat podle vlastního vkusu. Proto jsem hodně  podezřívavá i vůči režijním úpravám, které si z divadelního textu dělají jen kopací míč pro vlastní exhibici. Bohužel, řada kritiků stojí v tomhle ohledu na opačné straně pomyslné barikády, takže když si mám vybrat, na co se jít podívat, můžu se recenzemi často řídit v negativním smyslu: pokud XY (nebudu konkrétně jmenovat, ale je takových několik)  napíše, že jde o událost roku, můžu se v podstatě spolehnout, že v tom představení "vymknuta z kloubů doba šílí" a že bude lepší na to nechodit.

Než jsem se začala zabývat překládáním, pracovala jsem jako novinářka. Divadelní kritičkou jsem ale nebyla nikdy. Nehodlala jsem rozmnožovat už tak dost rozsáhlé řady recenzentů opírajících se o pouhou dojmologii nebo osobní sympatie a antipatie vydávané za obecné pravdy. Dnes, po mnoha letech a mnoha stovkách shlédnutých divadelních inscenací, si ale už můžu udělat radost a začít psát zcela subjektivní blog o své celoživotní lásce; nikoli jako kritik, ale jako ten, o koho by v divadle mělo jít především – jako divák. Nebudou to kritiky z premiér, protože na ty obvykle nechodím. Krom výjimečných případů se taky nedozvíte, který operní sólista byl zase pod tónem (ačkoli to poznám) nebo který činoherec neuměl text. Ale když si budu o některé inscenaci myslet, že je to slátanina, dozvíte se to určitě. Nejsem totiž kritik, takže nemusím dbát na svou pověst intelektuála. Jsem divák – a to je odvozeno od „dívat se“, právě tak jako divadlo. Dívejme se spolu.