Tragikomedie nikoli odjinud
Ladislav Klíma, autor Lidské tragikomedie, byl určitě podivín, snad blázen, rozhodně ale filosof, jakých jsme v našich dějinách neměli mnoho. Pokoušel se (ve značné míře i prostřednictvím alkoholu) dobrat vlastní božské podstaty a zbavit se zátěže hmoty a lidství. Nějak se mu to ovšem nepovedlo, a tak se posléze rozhodl pro „dočasný návrat k lidskému“. Dalo by se říct, že Klíma ve své poslední hře, napsané krátce před smrtí, vytvořil v postavě Odjinuda ztělesnění svých filosofických principů – sice v idealizované formě, ale přesto, velmi poctivě, i s jejich omezeními.
Lidská tragikomedie, jak ji hrají v Divadle v Dlouhé, je ovšem všechno jiné než filosofující šeď. Je to karikatura, a to v tom nejlepším smyslu slova: zábavná, výstižná, překvapující zkratka. Na počátku slaví maturitu čtyři studenti, přesvědčení o své výjimečnosti: básník Pulec hledá pravdu v poezii a v pivě, školomet Kantorka v pilné vědecké práci, donšajn Shoř v lásce a bohatý obdivovatel Napoleona Obnos v síle. Zkrátka čtyři základní lidské postoje k životu. A s nimi je tu ten pátý, ten, který je opravdu jiný… Odjinud. Ten hledá „sám sebe“ a stane se proto terčem posměchu ostatních. Přesto je to právě on, kdo navrhne schůzku za třicet let a slíbí, že se na ni dostaví, i kdyby byl mrtvý.
Po třiceti letech se všichni skutečně sejdou; jejich švihácký styl i jejich ideály dávno dostaly na frak, všichni jsou ale přesvědčeni, že se od nich odchýlili z nejlepších důvodů. Jen ten Odjinud pořád nikde… a když se konečně objeví, začnou si skoro všichni přát, aby se to raději nestalo, protože se musejí chtě nechtě podívat sami na sebe jeho očima.
Hana Burešová využila naplno potenciálu silného pánského souboru, který má divadlo k dispozici. Pět hlavních herců (Hanuš, Matejka, Němec, Táborský a Vondráček ) si muselo poradit s faktem, že hrdinové projdou během tří dějství obdobím padesáti let a že o jejich osudech se v podstatě dozvídáme jen z toho, co o sobě řeknou, ne z jejich činů, takže na žádný postupný psychologický vývoj není čas. Jsou to typy, ne lidé. Herci z nich přesto udělali postavy, jimiž se divák nejen bavil, ale které ho donutily i k zamyšlení. „Mám z toho nějakou depresi. Uvažuju, který z nich jsem já a jak asi dopadnu,“ zaslechla jsem v přestávce po druhém jednání říkat mladíka ve frontě na bufet.
Pro nezbytně zkratkovitou charakterizaci měli herci k dispozici skvělou pomůcku – kostýmy Jany Prekové. Nadčasové, načrtnuté a přesto realistické, s výstižnými detaily: například umolousaná červená pletená čepice alkoholické trosky Pulce ve druhém jednání a v příkrém kontrastu s ní elegantní bekovka v jednání třetím, která jako by symbolizovala jeho záchranu.
Opakující se motivy (neslavný Obnosův odchod z hospody, Pulcovo opilecké somrování o peníze) mají patrně naznačit, že člověk se ze svého bludného kruhu nevymaní jinak než odlidštěním, odtělesněním (jak to dělá Odjinud a jak se o to pokoušel sám Klíma). Jenže ani to není tak jasné Když se Odjinud ve druhém dějství zjeví jako postava neurčitě nadpřirozená (mimochodem, potíže se „zhmotňováním“, drobné poruchy v matrixu, dokáže Marek Němec udržet právě tak těsně na rozhraní mezi zábavností a směšnosti, aby přes ni nepřepadl na špatnou stranu, a co nemůže udělat on, přebírá působivá filmová dotáčka a animace), chová se nakonec podobně malicherně a zlomyslně jako kterýkoli z jeho méně dokonalých přátel. Připomíná spíš vůdce nějaké sekty než svrchovaně dobrou a od pozemské zátěže oproštěnou bytost – jeho dokonalost je umělá, jeho strnule vyrovnaný úsměv falešný. Nakonec za sebou ve třetím jednání, v závěrečné scéně s Pulcem (mimochodem, dovedené k nádherné absurditě snů – víc prozrazovat nebudu) vláčí na svém nadpozemském rouchu přilepený kus balicího papíru. Co zpočátku vypadá jako drobná technická potíž, stává se čím dál víc symbolem toho, že i odhmotněná světelná bytost se nezbaví touhy po kousku „lidského“ a zlobí se za to na sebe tolik, že nakonec mizí ze scény divokém hysterickém víru. (A jestli to přece jen bylo kouzlo nechtěného, viděla bych v tom téměř zásah nějaké vyšší moci – tak výstižné to bylo.)
Uvědomoval si Klíma v závěru života, že i ta dokonalá, nezávislá, odtělesněná božská bytost, jakou se sám toužil stát, má svá omezení? Uděloval poslední scénou rozhřešení sám sobě? Zkrátka – ideály jsou hezká věc, ale nic se nesmí přehánět. Edite, bibite, collegiales!
Ladislav Klíma: Lidská tragikomedie. Režie: Hana Burešová, scéna: Martin Černý, kostýmy: Jana Preková, hudba: Ivan Acher, projekce: Noro Držiak a Jan Baset Střítežský. Jaroslav Pulec: Jan Vondráček, Vladimír Shoř: Miroslav Táborský, Emil Obnos: Miroslav Hanuš, Alois Kantorka: Martin Matejka, Odjinud: Marek Němec. Premiéra 21. března 2015 v Divadle v Dlouhé, psáno z reprízy 24. března 2015.
Veronika Volhejnová
Bez zákona, bez morálky
Je dnes vhodná doba hrát Dona Juana? A pokud ano, jak a o čem? Režisér Michal Lang v Divadle pod Palmovkou na tuhle otázku odpovídá poměrně jednoznačně: o všech drzých a bezohledných Juanech, kterých je kolem nás víc než dost.
Veronika Volhejnová
Gala(ntní) Mozart
Do pražského Kongresového centra se na vážnou hudbu moc nechodí. I když – vážnou: on ten Mozart není tak úplně seriózní, ani když jde o dílo žánru "opera seria". A neztratí se ani v tom velikém neosobním sále.
Veronika Volhejnová
Dva živly na jednom pódiu
Kdyby se charisma dalo zavřít do plechovky a prodávat, mohl si na včerejším koncertu Cecilie Bartoli a Rolanda Villazóna v pražském Obecním domě někdo nadělat pěkné jmění.
Veronika Volhejnová
Opravdu Mrtvý dům
Uvedení poslední Janáčkovy opery Z mrtvého domu je od Národního divadla rozhodně dramaturgicky správný počin. Jestli ale současná inscenace Janáčkovi u publika pomůže nebo spíš ublíží, je otázka.
Veronika Volhejnová
Audience u královny Ivy I.
Dějiny od války po současnost v kostce, tak by se dala shrnout divadelní hra Audience u královny. Britská královna Alžběta II. v ní přijímá každý týden své ministerské předsedy, aby ji informovali o vývoji politické situace – což je na první pohled téma, které nemůže publiku mimo Británii nic říct. Až na ta nejslavnější jména (jako je třeba Margaret Thatcherová) český divák patrně britské premiéry znát nebude. Ale ono na tom překvapivě tak moc nezáleží, a největší zásluhu o to nemá autor.
Veronika Volhejnová
Amadeus v zoo
Program nové inscenace Kouzelné flétny ve Stavovském divadle v Praze uvádí alternativní název představení: Flétna od Boha. Zapomíná už ovšem dodat, že Bůh, jemuž je tu vše dovoleno, se jmenuje Vladimír Morávek. Povoláním režisér.
Veronika Volhejnová
Láska a beznaděj na Krymu
Hra Slawomira Mrožka Láska na Krymu nahradila v divadle na Vinohradech jiný původně plánovaný titul – ve světle nedávných mezinárodněpolitických událostí je celkem jasné proč.
Veronika Volhejnová
Nekonečná konečná
Hru Marka Rowea Terminus jsem v Divadle v Celetné viděla už na jaře. Dlouho mi ale trvalo, než jsem si ji v hlavě srovnala natolik, abych o ní byla schopná napsat něco víc než: Je to šílené, je to úlet... je to vynikající.
Veronika Volhejnová
Mnoho povyku – rozdílem třídy pro Dlouhou
Letošní Letní shakespearovské slavnosti mají na repertoáru dva tituly, které jsou v průběhu roku k vidění v pražských kamenných divadlech. Jedním z nich je i novinka Mnoho povyku pro nic, kterou na Hradě režíroval Jiří Menzel. Stejná hra měla na jaře premiéru v Divadle v Dlouhé v režii Hany Burešové.
Veronika Volhejnová
Hurikán Rolando aneb Mí Pražané mi rozumějí
Rolando Villazón jezdí do Prahy s chutí – jak sám říká, už kvůli českému pivu. Kde by tedy měl zahájit své mozartovské turné než v Praze, ve městě, kde měli Wolfganga Amadea odjakživa rádi – a Rolanda také, jak o tom svědčil bouřlivý potlesk na přivítanou.
Veronika Volhejnová
Kabaret Tartuffe
S klasikou je to těžké. Někdy si ji musíte povinně odtrpět, jindy se jí smějete; nejčastěji nejdřív jedno a pak to druhé. Režisér Jan Nebeský to nejspíš zažil; možná proto usnadnil divákům práci a klasice se tak trochu vysmál rovnou. A vida – trpění se nekonalo.
Veronika Volhejnová
Mokré kouzlo letních scén
Miluju letní scény. Denní vedro pomalu vychládá, obloha se stmívá a na jevišti ožívá kouzelný svět... Pro mě ideální představa letního večera. Jenže počasí má na to občas jiný názor – a pak někdy vznikají ty nejkrásnější, protože neopakovatelné zážitky.
Veronika Volhejnová
Dobře řvals, lve
Sen noci svatojanské, premiéra letošních Letních shakespearovských slavností, staví na kontrastu světa lidí a světa duchů, na kontrastu reality a surreálna. Samozřejmě, tak to Shakespeare přece napsal. Jenže... co je vlastně skutečnost?
Veronika Volhejnová
Dvě vdovy překvapivě bez překvapení
Režisér Jiří Nekvasil a scénograf Daniel Dvořák patrně usoudili, že když Národní divadlo v Praze není už jejich domovskou scénou, mohou si dovolit neohromovat měšťáka a vytvořit inscenaci, na kterou se s chutí podívá i běžný návštěvník.
Veronika Volhejnová
Očima diváka - aneb proč tenhle blog
Jsou divadla, do kterých se chodí (pak jistě hrají kýče). Jsou divadla, do kterých se nechodí (pak k nim patrně diváci nedorostli). Jsou divadla, na která se stojí fronty, a jsou divadla, která by bez štědrých grantů dávno zanikla (a když to hrozí, strhne se velký křik napříč divadelně-kritickým zástupem). Navíc se v průběhu doby tyto množiny navzájem nekontrolovaně prolínají. A pak se v tom vyznej...
- Počet článků 16
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 377x