Kabaret Tartuffe

S klasikou je to těžké. Někdy si ji musíte povinně odtrpět, jindy se jí smějete; nejčastěji nejdřív jedno a pak to druhé.  Režisér Jan Nebeský to nejspíš zažil; možná proto usnadnil divákům práci a klasice se tak trochu vysmál rovnou. A vida – trpění se nekonalo.

Přiznávám bez mučení, že jsem na Tartuffa do Stavovského divadla šla se smíšenými pocity. Patřím totiž k těm, kterým se minulá Nebeského inscenace v Národním divadle, inovovaný Král Lear, hodně nelíbila. Tentokrát jsem ale připsala režisérovi předem bod k dobru za to, že neponechal původní název – z Tartuffa udělal Tartuffa Impromptu a tudíž diváky od začátku varoval, že můžou čekat cokoli.

Nebeský za vydatné spolupráce skladatele a jazzmana Milana Svobody změnil Tartuffa v bláznivý kabaret, kde se z Molièrových textů stávají šansony a z akcí taneční čísla (nebo komické skeče, jak kdy), kde kostýmy jsou skutečně kostýmy a vztahují se mnohem spíš k osobám než k jakémukoli přesněji určitelnému místu a době, a kde představení místo morálního poučení zakončuje taneční finále naznačující, že lidé jsou nepoučitelní a budou do omrzení opakovat stejné chyby.

Když Molière Tartuffa napsal, silně tím popudil katolickou církev, která si vymohla zákaz veřejného provozování hry. Nebýt ochranné ruky krále Ludvíka XIV., byl by Molière tehdy nejspíš exkomunikován. Dnes už narážky na církev vadí málokomu, bylo tedy třeba najít jiný zdroj pohoršení: na scéně se ostošest kouří, pije, fetuje a provozuje kopulace bez ohledu na pohlaví. A místo benevolentního královského zásahu nechává režisér uprostřed nejexplicitnější sexuální scény herce vypadnout z role a postěžovat si, co všechno  musejí pro své povolání vydržet.

Samostatnou kapitolou jsou kostýmy, bohatě obměňované a herecky využívané.  Vážený domácí pán Orgon (David Prachař) přichází na scénu v perfektně padnoucím obleku – a hned si ho za Tartuffovy asistence začne svlékat. Povedená metafora pro jeho postupnou přeměnu v smutného klauna v paruce a s dámskou spodničkou na krku, který pozdě poznává, jak se dal napálit; už tady, na samém začátku, má za sebou první kroky svého sestupu.

Jeho syn  Damis (Filip Rajmont) je vzteklý cholerik, který skoro všechny své repliky doslova řve, čímž ze sebe úspěšně dělá šaška… a časem se šaškem (pomocí postupně doplňovaného kostýmu) skutečně stává.

Zato Orgonova matka (Jaromíra Mílová) na sobě má pánský oblek (i s cylindrem) a po  chudince stařence také není v jejím projevu ani památky – to ona v téhle slabošské  rodině nosí kalhoty a nejraději by všechny svou hůlkou sešvihala na jednu hromadu. Přesto – nebo právě proto –  ani ona Tartuffa neprokoukne; je totiž hrubě pohoršená stylem života, který její potomstvo vede (nebo možná ještě spíš tím, že si z ní nikdo nic nedělá), a tak jí Tartuffova pokrytecká kritika padne do noty.

A pak je tu ovšem Tartuffe (Karel Dobrý) sám. Pohybuje se po scéně v pracovním overalu s obrovským nápisem „TARTUFFE“ na zádech – směs skromňoučké pokory a velikášství v jednom. Když v úvodu motorovou pilou pokácí kus kulisy, je to symbol velice podobný Orgonovu svlékání – jen viděný z té druhé strany.

Tartuffe toho vlastně v inscenaci moc nenamluví, o to je ale všudypřítomnější. Doslova obdivuhodná je řeč jeho těla. Dolézá, hrbí se, lokajsky se podbízí, napodobuje Orgona pohyb za pohybem. „Užitečně“ pobíhá po domě s nářadím, tu něco přivrtá, tam přitáhne – a pod tou záminkou vyslechne všechno, co potřebuje. Hystericky přehrává  tragického, neprávem obviněného světce. A když se otevřeně vysmívá přelstěné rodině, protahuje se jako kočka na slunci, bez nejmenších výčitek, bohorovně přesvědčený o svém vítězství.

Jan Nebeský svou inscenací ukázal, proč je Tartuffe jako typ nesmrtelný. Se svým oportunismem, vypočítavostí a histriónstvím, se svou schopností říkat to, co  se právě žádá, by v dnešní době neměl zapotřebí podlézat žádnému Orgonovi. Mnohem spíš by se  obratně vyšplhal do nějaké vysoké volené funkce.

Molière: Tartuffe Impromptu!, Národní divadlo Praha. Scénář, režie, výprava Jan Nebeský, překlad Vladimír Mikeš, hudba Milan Svoboda. Hrají: Tartuffe - Karel Dobrý, Orgon - David Prachař, Elmíra - Kateřina Winterová, Dorina - Lucie Žáčková, Damis - Filip Rajmont, Mariana - Jana Janěková ml., Valér - Radúz Mácha, Kleantes - Petr Motloch, paní Pernellová - Jaromíra Mílová, pan Loyal - Václav Postránecký, Filipka - Eliška Mesfin Boušková. Premiéra 28. 2. 2014 ve Stavovském divadle.