Dva živly na jednom pódiu

Kdyby se charisma dalo  zavřít do plechovky a prodávat, mohl si na včerejším koncertu Cecilie Bartoli a Rolanda Villazóna v pražském Obecním domě někdo nadělat pěkné jmění.

Koncert, který se uskutečnil v rámci prvního společného turné obou hvězd,  se soustředil jednak na skladby Mozartovy a jednak na klasický belcantový repertoár. To samo o sobě by slibovalo příjemné zážitky. Ovšem jak Bartoli, tak Villazon  jsou hvězdami především pro tu spoustu energie, kterou v sobě mají. Na vizuálu k turné jedou spolu na motocyklu se sajdkárou, a dění na jevišti se řítí podobným tempem.

Nejdřív pár slov k orchestru. Zpěváky doprovázel výborný curyšský orchestr La Scintilla, zabývající se především historickou interpretací hudebních děl. Pražské publikum trochu zaskočil tím, že nejen hraje bez dirigenta, ale po příchodu na pódium ani nezačal nejdřív ladit, jak je v kraji zvykem. Koncertní mistryně Ada Pesch musela tudíž  chvíli stát a čekat, až to sál pochopí a uklidní se, trochu jako když profesorka významně vyčkává, až se studenti konečně usadí. Po bouřlivém potlesku, kterého se orchestru dostalo zvláště po  Belliniho Koncertu pro hoboj a orchestr E dur, jehož hobojový part skvěle  interpretoval člen orchestru  Pier Luigi Fabretti, nám ale snad tu nekázeň odpustila.

Rolando Villazón zpíval ve zjevné indispozici. Musel se dokonce uchýlit k jedné změně programu (Nemorinova árie „Una furtiva lagrima“ z Donizettiho Nápoje lásky místo původně avizované  Salviho árie „Angelo casto e bel“ z opery Vévoda z Alby) a  po celý koncert bojoval s chrapotem. Samozřejmě že tady  by se nabízela nějaká jedovatá poznámka k Rolandovým fanynkám plnícím přední řady, které přesto div neomdlévaly při pouhém vstupu zpěváka na jeviště. Jenže… jenže by nebyla na místě. Na živých koncertech, stejně jako v divadle, není nejdůležitější technicky dokonalý výkon, ten můžete mít konzervovaný a sterilizovaný na cédéčku.  Někteří zpěváci ale okolo sebe šíří  magnetickou atmosféru, a  Villazón k nim patří, což prokázal i tentokrát. 

Cecilia Bartoli je  diva v pravém slova smyslu. Se zahanbením přiznávám, že to bylo poprvé, co jsem  ji slyšela živě, zatím jsem ji znala jen ze skvělých nahrávek  a záznamů. A stejně jako u Villazóna je to něco docela jiného. Její typické rozsvícené oči nutí do úsměvu i ty diváky, kteří jsou rozhodnutí se na „vážné“ hudbě taky vážně tvářit, a snad víc než nekonečné belcantové ozdůbky vyrážejí dech její znělá a nikdy nezanikající piana.

A když se na pódiu sejdou zpěváci oba, vzniká doslova výbušná směs. Jak v  duetu Adiny a Nemorina z Nápoje lásky, tak ve scéně Fiordiligi a Ferranda z Mozartova Cosi fan tutte se člověk pod dojmem jejich hereckých výkonů přestával bát i o indisponovaného Villazóna.

Nejsilnějším zážitkem, aspoň pro mě, byl ale závěr koncertu – árie o jívě, Desdemonina modlitba a scéna Desdemoniny smrti z málo hraného Rossiniho Otella. Ačkoli v programu byla čísla uvedena zvlášť, ve skutečnosti se hrála bez pauzy, stejně jako v opeře, a dojem byl  ohromující. Skoro se dalo na chvilku zapomenout, že jsme na koncertě a ne v divadle.  Což mě pochopitelně znovu nutí k starému stesku: škoda, že za světovými pěveckými hvězdami musíme výhradně do zahraničních divadel. Koncert je hezká věc, ale opera je zkrátka něco docela jiného. Pro mě byla tahle scéna jasným vrcholem večera, a to i přes temperamentní přídavky včetně Rossiniho „La Danzy“, která by nejspíš  horkokrevnější publikum, než je to české, roztancovala v uličce.

A hlavní dojem? Obě zpěváci jsou spolu na pódiu zjevně rádi a tím, co dělají, se sami baví. A publikum to cítí. Několikeré „standing ovation“ by si nejspíš vysloužili i bez těch skalních fanynek vyzbrojených kyticemi, bonboniérami a dárky. Bravi!

Koncert Cecilie Bartoli a Rolanda Villazóna, doprovázel Orchestra la Scintilla, koncertní mistr Ada Pesch. Smetanova síň Obecního domu Praha, 6. prosince 2015