Gala(ntní) Mozart

Do pražského Kongresového centra se na vážnou hudbu moc nechodí. I když – vážnou: on ten Mozart není tak úplně seriózní, ani když jde o dílo žánru "opera seria". A neztratí se ani v tom velikém neosobním sále.

Řeč je o koncertu Adama Plachetky a Kateřiny Kněžíkové  Mozart Gala. A rovnou na úvod řeknu, že to byl moc povedený večer, jako stvořený do adventního času, kdy je člověk na nějaké to pohlazení po duši obzvlášť naladěný.

Zařízení přezdívané kdysi „lidojem“ nemůže samozřejmě konkurovat svou atmosférou tradičním koncertním síním, ale organizátoři se to pokusili aspoň zčásti napravit; na stěny i na dvě velké obrazovky se promítaly úryvky z partitur, na pódiu krom elektrických svícnů hořely i svíčky opravdové, zapalované lokaji v mozartovských parukách. Šikovný detail byl i to, že se na v úvodu každé skladby   na obrazovkách promítly všechny informace o ní (v programu tak úplné a přehledné nebyly, což je trochu škoda). Ovšem to všechno by nebylo nic platné, kdyby se na pódiu nekonalo jiskření, bez něhož není Mozart Mozartem. Naštěstí se konalo.

Basbarytonista Adam Plachetka, jeden z našich v současnosti světově nejúspěšnějších pěvců, a jeho manželka sopranistka Kateřina Kněžíková jsou v prvé řadě skvělí zpěváci, ale  také herci. Na Adama Plachetku zuřivě cedícího mezi zuby Figarovo  „Non piú andrai, farfallone amoroso“ (přibližně: Tak už ti sklaplo, ty zamilovaný motýlku) byl pohled pro bohy, a  byl to pohled pro celý sál, nikoli jen pro prvních pár řad, protože záběry pěvců se promítaly na dvě velké obrazovky po obou stranách pódia. Na něco takového jsme zvyklejší z popových nebo rockových koncertů a v případě některých operních pěvců by to ani nebylo příliš žádoucí, včerejší dva protagonisté si to ale dovolit mohou. A na závěrečné efektní „šampaňské“ árii z Dona Giovanniho, přednesené ve vražedném tempu a s minimálním prostorem pro nádech, bylo podle mého názoru hodně znát, že  Adam Plachetka tuhle roli za poslední léta vypiloval na světových scénách do vysokého lesku.

Je ovšem třeba říct, že Kateřina Kněžíková se vedle svého slavnějšího manžela neztrácí, ba naopak. Za ty  roky, co ji slýchám, mám dojem, že zraje jako víno, že její hlas je čím dál sladší a plnější. Obtížné mozartovské skoky sází  dokonale přesně a přitom lehounce. Na koncertě předvedla širokou škálu  výrazových poloh od Paminina zoufalství (Ach, ich fühl’s, es ist verschwunden) přes pomstychtivost opuštěné Donny Elviry (Ach! Chi mi dice mai) po rozverné kázání služky Despiny z Cosi fan tutte (In uomini, in soldati) a občas měla i bouřlivější potlesk než její partner.

Kapitola sama pro sebe jsou pak jejich duety. Nejen že k sobě jejich hlasy výborně ladí, že si umějí navzájem nahrát – třeba jen drobným gestem nebo grimasou – a že spolu tvoří i vizuálně krásný pár; z každého jejich duetu je cítit, že jsou spolu na jevišti rádi. Ne, ještě jinak: že jsou spolu rádi. Nejefektnější duety si  schovali na přídavky  („La ci darem la mano“ z Dona Giovanniho a „Pa-pa-pa Papagena!“ z Kouzelné flétny) , ale například i v dvojzpěvu z Figarovy svatby, ve kterém Zuzanka vodí za nos zamilovaného hraběte („Crudel! Perché finora“) byli, jak se vyjádřila moje třináctiletá dcera, „hrozně roztomilí“.

Čtvrteční večer  byl zkrátka moc příjemný a  byla bych moc ráda, kdyby se z toho mohla stát tradice, zvlášť když Adama Plachetku máme doma možnost slyšet čím dál řidčeji a na jednom pódiu s jeho paní ještě méně. A podle zaplněného a bouřlivě aplaudujícího sálu soudě, nebyla bych sama.

Mozart Gala, Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka, Symfonický orchestr Českého rozhlasu dirigoval Tomáš Brauner. Kongresové centrum Praha, 10. prosince 2015